Hic
sunt
leones
It seems that every square inch of our world has been already discovered. Somebody somewhere already described, photographed and littered every place you can possibly think of. Blank patches on ancient maps were gradually filled up with smooth details, leaving no more room for signs that marked unknown and dangerous territories. The intensive feeling of constant human presence is particularly obvious in cities. There is someone at every park, alley or bench just now or within the next five minutes.
︎︎︎
Hic Sunt Leones describes inaccessible, forbidden and forgotten places in the city of Brno. Those “here be lions” areas that are lurking in the cracks of perfectly known and mapped urban terrain. This book was published as a diploma thesis with print run of 300. It is an authorial work containing texts, photographs, maps, pieces of dialogues, artifacts, facts and fiction. All of this obtained during long-time exploration of these spots. It is a record of the genius loci of places that corrode faster than other parts of the city. One hundred books are hidden all around the city, without any clues or hints. The book itself becomes part of this non-frequented cityscape. Random people will continue to find them during following months and years.
︎︎︎︎
Hic Sunt Leones has been awarded as The Most Beautiful Czech Book of 2014.
Celý oblasti ale stejně dominuje oranžová chladící věž. Ta sloužila Královopolský strojírně ještě v době, kdy se jih města začal měnit z bažin na kanceláře.
Útroby věže jsou z bezpečnostních důvodů už nějakou dobu kompletně vykuchaný a celá stavba je jen obří oranžovou slupkou. Zevnitř ale vypadá jako nějaká katedrála. Betonový sloupy do kruhu tu podpírají spodní část věže a křivky stěn se zužují směrem ke kulatýmu výřezu oblohy. Světlo na konci tunelu vykresluje na starých betonových panelech všechny odstíny šedé. Občas se prostorem rozlehne zvuk holubích křídel, kterej dlouho hledá cestu z kruhový stavby ven.
︎︎︎
Nakonec se tu v tý divočině občas potulujou i koně a medvědi, protože na plácku před Tescem jednou do roka vyroste cirkus.
︎︎︎︎
Ale kdo jinej může znát osud baráku líp než vrátnej? Na otázku, co podle něj s fabrikou bude, bez okolků odpovídá: „Já bych z toho postavil kriminál, oplotil to elektrikó a z vrtulníku tam naházel mačety, ať se pozabíjijó.“ Takže kdo ví, jak ta revitalizace
nakonec dopadne.
︎︎︎
Je pryč slavná éra, kdy z brněnských fabrik vyjížděly několikrát denně vlaky nacpaný textilem, strojema a zbraněma (a bylo tudíž nutný pohlídat, aby se do Afghánistánu omylem neposlalo oblečení).
︎︎︎︎
„Scházeli se takhle po večerech a debatovali na témata jim vlastní, čili jak posouvat v Maloměřicích. Víte, pane, kdybychom byli popeláři, budeme se bavit o váze popelnic. Kdy- bychom byli obřadníky rozptylu, budeme se bavit o tom, kdo kde jak slzel a podobně…“
︎︎︎︎
Koleje tu jsou tepny obřího organismu, ze kterýho dýchají metafory lidskýho života. Vlaky přijíždějí a odjíždějí. Některý se ani nezastaví, jiný čekají na moment, kdy se zařadí do správnýho tandemu a budou moct vyrazit na lepší místo. Ty nejvíc melancholický rezivějí na odstavných kolejích bez dalších vyhlídek na budoucnost. Jedním směrem odjíždějí do světa nekonečně dlouhý vlaky s novýma, voňavýma a moderníma autama, druhým směrem se vracejí sešrotovaný vraky starých aut, úhledně naskládaný do vagónů na uhlí. Starodávnej koloběh se tu opakuje každej den znova a znova. Jen už dneska není potřeba předstírat, že se tohle všechno děje
pro dosažení celosvětovýho míru.
Útroby věže jsou z bezpečnostních důvodů už nějakou dobu kompletně vykuchaný a celá stavba je jen obří oranžovou slupkou. Zevnitř ale vypadá jako nějaká katedrála. Betonový sloupy do kruhu tu podpírají spodní část věže a křivky stěn se zužují směrem ke kulatýmu výřezu oblohy. Světlo na konci tunelu vykresluje na starých betonových panelech všechny odstíny šedé. Občas se prostorem rozlehne zvuk holubích křídel, kterej dlouho hledá cestu z kruhový stavby ven.
︎︎︎
Nakonec se tu v tý divočině občas potulujou i koně a medvědi, protože na plácku před Tescem jednou do roka vyroste cirkus.
︎︎︎︎
Ale kdo jinej může znát osud baráku líp než vrátnej? Na otázku, co podle něj s fabrikou bude, bez okolků odpovídá: „Já bych z toho postavil kriminál, oplotil to elektrikó a z vrtulníku tam naházel mačety, ať se pozabíjijó.“ Takže kdo ví, jak ta revitalizace
nakonec dopadne.
︎︎︎
Je pryč slavná éra, kdy z brněnských fabrik vyjížděly několikrát denně vlaky nacpaný textilem, strojema a zbraněma (a bylo tudíž nutný pohlídat, aby se do Afghánistánu omylem neposlalo oblečení).
︎︎︎︎
„Scházeli se takhle po večerech a debatovali na témata jim vlastní, čili jak posouvat v Maloměřicích. Víte, pane, kdybychom byli popeláři, budeme se bavit o váze popelnic. Kdy- bychom byli obřadníky rozptylu, budeme se bavit o tom, kdo kde jak slzel a podobně…“
︎︎︎︎
Koleje tu jsou tepny obřího organismu, ze kterýho dýchají metafory lidskýho života. Vlaky přijíždějí a odjíždějí. Některý se ani nezastaví, jiný čekají na moment, kdy se zařadí do správnýho tandemu a budou moct vyrazit na lepší místo. Ty nejvíc melancholický rezivějí na odstavných kolejích bez dalších vyhlídek na budoucnost. Jedním směrem odjíždějí do světa nekonečně dlouhý vlaky s novýma, voňavýma a moderníma autama, druhým směrem se vracejí sešrotovaný vraky starých aut, úhledně naskládaný do vagónů na uhlí. Starodávnej koloběh se tu opakuje každej den znova a znova. Jen už dneska není potřeba předstírat, že se tohle všechno děje
pro dosažení celosvětovýho míru.